LISTOPADOVÝ PÍSNI NASLOUCHÁM - Líčení
Šumějící listy komíhají se jak padlí vojáci z posledních sil k zemi, s lehkostí sněhových vloček, s těžkostí dešťových kapek, jak krve, dopadajících na mé rty, když k nebi vzhlížím v onen listopadový den.
Vítr pohrává si s mými vlhkými vlasy, vplétá si je mezi prsty. Objímá mě. Našeptává mi své hříchy, co vše byl s to zničit, až po zádech mi běhá mráz. Třesu se. Zavane a odkryje náhrobky před mými zraky.
Tam poslední květiny chytají se v paprsky slunce, než půjdou spát. Jak nevinné dívky, vzhlíží k jasným očím dne a v temno noci, než je smrťák přivede na scestí, na věčnost a krásu v paměti jiných.
Ptáci slétají se se svými druhy v hejnech U Slunečnice. Diskutují, jak přežijí tuhou zimu. Ti, kteří se nesbalili, hromadí se v keřích a počítají letošní ztráty.
Záblesky slunce osvětlují krajinu a odráží se na lesklých plochách nalíčeného listí, čekajícího na víko, smuteční řeč a rakev zajetí.
Mlha, to sivé roucho, zahalí mé město a plouží se ulicemi jako všeobklopující smrt.
Nevidím na krok, jdu po paměti, vrhám se do neznáma, oči oslepené skleslými nebesy. Má destinace přivede mne do hrobu.
Werthee Obshell
22. 03. 2022