PRYŠEC (vyprávění k mojí fotografii)
Bylo 3. listopadu. Tu sobotu jsem prozatím trávila doma, ale chtěla jsem odejít za rodiči do práce.
"Ještě než odejdu, skočím se podívat za koťaty," řekla jsem si. Když jsem však přišla ke krabici, ve které bydlí, ten pohled mne vyděsil...
Kočka nikde, akorát dvě schoulená koťátka. Strychnin mňoukal jako o život a Smrtislav mlčel. Pomyslela jsem si, že jim asi bude zima a přistrčila je k sobě. Už už jsem se chystala odejít a v tom mi to došlo. Smrtislav nereaguje! Chvíli jsem ho pozorovala a otevřela mu slepenou tlamku, začal mňoukat jako potrhlý.
Okamžitě jsem zvedla telefon a volala mámě. "Smrtislav umírá!" vyhrkla jsem. "Jak to," ozvalo se ze sluchátka, "počkej, jdu za tebou."
Uplynulo pět minut a máma stále nikde. Kotě mňouká a chladne, docházejí mu síly.
Máma přispěchala z práce jak nejrychleji mohla. "Co se děje?" zeptala se mne vyděšeně. "Smrtislav mňoukal a divně dýchá, je celý studený." Máma spatřila polomrtvé kotě. Usoudila, že je pozdě, ale pronesla statečnou větu: "Musíme ho zachránit. Vem ho domů, rychle, přece neumře."
Co teď, masáž srdce, nebo snad umělé dýchání?!
Masáž srdce, máma to myslí vážně. Jemně promačkává malému kotěti hrudník a cvičí jeho pacičkami od sebe a k sobě. "Héj, přece neumřeš, "křičí, "slyšíš, kruci?!" Kotě nám otevřelo tlamičku a lapá po dechu. "Trochu vody, vodu, dáme mu napít!" napadlo mámu.
Zamňoukalo naposledy. A zpět se vrací tam, kam podle jména patří. Máma se snaží víc a víc, ale není to k ničemu. Jeho mrtvé bezvládné tělo nám teď leží v dlaních a mámě se do očí začínají prodírat slzy.
Tak umřel náš milovaný syn, bratr a známý, Teofil Smrtislav Kočička. Ještě další den měl pohřeb. Sešla se celá jeho rodina s přáteli. Postupně mu kladli kytice na hrob a navždy se s ním společně, za svitu svic pohřebních a znění minuty ticha, rozloučili.
Valerie Obšelová
XY. 11. 2018
Kdo byl Teofil Smrtislav Kyanid Kočička
Začněme třeba takhle... Norman měl bratra.
... pryšec skočcový mu rostl u hrobu.
Mrtvému kotěti tuhne rychle srst. Hůř se hladí.