11. 12. 2021
Bylo to už dlouho, co Henry začal šplhat na ten vysoký útes.
Nezastavoval se, ale často se ohlížel.
Konečně poznal, na co se dívá.
Henry byl obyčejný člověk, všichni kolem v něm viděli holku, ale on sám ani nepochopil, co to vlastně “holka” je a proč je to tak důležité, jestli je někdo holka nebo kluk nebo něco jiného. Pro lidi, zdálo se, to bylo velmi důležité, ale jemu na tom moc nezáleželo.
Bydlel ve vesnici na ostrově. Bohužel ten ostrov moc neznal, nikdy se příliš neoddaloval od vesnice, protože si vždycky našli způsob, jak ho tam i lehce násilně udržet. Tušil, akorát, že je ostrov malý.
Jeho vesnici obývali lidé. Říkali o sobě, že jsou ženy a muži a že jsou hodní a zlí, ale to nikdo nikdy osobně nepřiznal, až na pár lidí v televizi, z nichž jeden byl ještě k tomu hologram.
Henry byl jiný, alespoň se tak celou dobu cítil, protože mu lidé nerozuměli a on nerozuměl lidem. Né, že by neuměl mluvit, ale neuměl. Všiml si, že se lidé v jeho vesnici chovají jinak, než on a vůbec, jsou divní.
Když bylo Henrymu něco kolem 14 let, přišel o hlas. Lidé ho ze začátku učili říkat “ano” pro situace, kdy se mu bude něco líbit, a “ne” pro situace, kdy se mu líbit něco nebude. Postupem času ho učili říkat jen “ano” a na slovíčko “ne” začal zapomínat. Když si na něj někdy vzpomněl, zapomněli na něj lidé.
Když bylo Henrymu něco kolem 14, přišel o tělo. Henry měl tělo, takové kulaťoučké a naducané. Jemu přišlo v pořádku, ale lidé mu říkali, že se jim nelíbí. Henry měl tělo, takové nekulaťoučké a nenaducané, jemu nepřišlo v pořádku, ale vlezl se do starých kalhot, a lidé mu říkali, že se jim nelíbí.
Když bylo Henrymu něco kolem 15, přišel o svou postel. Ale našel si jinou postel.
Když bylo Henrymu něco kolem 16, přišel zpět ke své posteli.
Když bylo Henrymu něco kolem 18 let, Henry se cítil, jako by ho nikdo neslyšel. Když si chtěl Henry popovídat, o tom, že se cítí být jiný a nebo že lidi jsou divní, šel za lidmi v domě, kde byla jeho postel. Někteří lidé se tvářili, že ho slyší a poslouchají, ale většinou od nich nedostal odpověď, a když ano, tak to byla prázdná věta. Věta oznamovací bezvýznamová.
Když bylo Henrymu něco kolem 8 let, jeho vesnici začala zalévat voda. Lidé o tom říkali, že je to déšť a že na ostrově prší, že je to normální. A ono pršelo, bylo to normální. Ale ono pršelo dost často, tak často, že lidé, kteří tomu věnovali pozornost, už to nepovažovali za normální, a tak Henrymu řekli, že za to můžou mimozemšťani. A tak za to, že prší moc, mohli mimozemšťani. A tak pršelo dál, pršelo 40 dní, 40 nocí, 50 dní, 50 nocí, hodně dní, hodně nocí a dál a dál a nepřestávalo. Někteří lidé říkali, že neprší. A někteří lidé říkali, že to, že prší není normální, a že člověci, kteří si myslí, že prší, mají mluvit s těmito lidmi. Ale mluvit s lidmi o tom, že prší bylo těžké, protože lidé říkají, že neprší, a nebo by mohlo začít pršet ještě více. Henry viděl déšť, slyšel, jak prší. A pršelo čím dál víc, i když lidem neřekl, že vidí déšť. A na Henryho ostrov pršelo dál, na jeho vesnici pršelo dál. Déšť rozpouštěl jeho domy, jeho stromy, jeho louky odnášel kdoví kam, motýli přestali létat, ptáci umlkli a na hvězdy nebylo vidět. Jeho vesnici začala zatopovat voda. Henry se svou vesnicí tedy začal pochodovat po ostrově nahoru, aby unikl plížící se hladině vody. Před stoupající hladinou vody utíkal každý den, jinak by se utopil, a to nechtěl, i když někdy chtěl, protože potom už by na něj nepršelo a nemusel by utíkat. Musel jít každý den, 4 roky.
Vesnice se posouvala dále nahoru, zbytky světa, kde si dříve hrával, asi, byly zalité masou té tekutiny, která se bez přestání valila z nebe.
Už mu docházely síly. Chlácholil se myšlenkou, že jednou do vody spadne, ani se nebude muset odrážet, ale mu se ještě do vody nechtělo padat, i když zatraceně chtělo, ale přece mu jen myšlenka na to, že se teď utopí svírala srdce. A tak řekl, že si myslí, že prší. A začlo lejt, jak ještě nikdy neviděl. A uviděl slunce, hřálo, tak jako dlouho ne, už by to skoro zapomněl.
Lidé mají takovou zajímavou schopnost, ‘prominout ‘a taky ‘prominout, ale neprominout’. A přetvářet se, lhát, aniž by se báli. Usmívat se, jako matka z Coraline.
Nechtěl, ale zdálo se mu, že začíná znovu pršet. Že prší kyselý déšť, který mu leptá kůži.
Až po pár letech mu došlo, že pršet nikdy nepřestalo a že opravdu pršelo.
Párkrát se mu zdálo, že hladina přestala stoupat, třeba, když sněžilo a on stavěl sněhuláka, ale nebyla to pravda.
Henry by rád viděl slunce znovu, protože má pocit, že mu opět začíná téct do bot a začíná se topit.