2021
↑
20. 11. 2021
1. Jaktože už je konec listopadu?! WTF, vždyť před chvílí bylo léto!!
2. Mám všude šílený oči (nalepovací oči (googly eyes)), hlavně na zdech, a je jich tam fakt hodně (+- 60 x 12 mm a 80 x 10 mm). (:
3. Krvácí mi vypínače..
4. Už dva dny si repeatuju dvě nový písničky (téměř furt).
5. Zahrál jsem si na muzikál a ostříhal jsem si vlasy.
6. Zakoukal jsem se ve škole do člověka.
7. (Ne)chápu, na co jsou oslavy Dne boje za svobodu a demokracii, když vod pondělí nemůžu v restarán. Asi prohráli, neboco.. hehe..., tehe..., hm. -_-
15. 11. 2021
*Jen tak si sedím v pokoji v pokoji, upravuju favikon, tata otevře dveře:
Tata: To světlo si sprav.
Já: A proč?
Tata: Protože seš magor.
*Tata odejde z pokoje.
*Já odejdu.😏
Můj duhový stroboskop v kombinaci s Krápníkem, mi pomáhá přežít noc. Odcházím někam jinam, někam, kde jsem jinak, ale stále jsem sám sebou. Někdy také odcházím jinam, někam, kde jsem jinak, ale nejsem sám sebou, problémy zůstávají, ale přicházím o svou jiskru, o sebe, a to mě zneklidňuje, ke to divný pocit, je to neklid.
Místo kreslení nehty po svém těle, kreslím pastelkami po své zdi, píšu blo[c]k, spím a sním (když se mi podaří usnout). Dnes se mi zdálo o sluníčku, hřálo.
11. 11. 2021
Brý den. (:
11. 11. 2021
*vrátím se z první návštěny u psychologa*
Matka (ťuťu-ňuňu tón): Beruško, navrhuju koupit víc sov, dělat něco, co ti udělá radost. Co můžeme jako rodiče udělat?
*Co to kurva bylo?!*
↑ Tohle není moje matka.
Toto je moje matka. ↓
Matka: Zaplas topení?
Werthee: Možná, asi nevim (vybavil se mi obrázek, ale nevěděl jsem, jestli byl z dneška nebo včerejška).
Matka: Hovno. Proč nezapneš topení, když jseš doma, to tady mám mrznout?
*A to to byla ještě klidná reakce.*
05. 11. 2021
Mám problém (jaká to novinka).
Dům není domov
(Ne)Víte, nežiju ve zrovna přátelském rodinném prostředí. Matka řve každý den na otce a vyčítá mu jeho chyby, někdy řve i na mne. Je spousta věcí, co nemůžeme, nebo jsme nemohli, jinak přijde trest (nás seřve), jde převážně o maličkosti a banality. Ale nabalilo se toho tolik a doma zavládla taková totalita, že jsme nemohli nic jiného (aspoň to) - nebo nám v rámci ochrany vlastního zdraví nezbývalo nic jiného, - než emigrovat k babičce. A tak jsme s tátou bydleli půl roku někde jinde.
Ale vrátili jsme se, nevím proč, asi proto, že se to nedělá, a takhle je to správně?
Matka nosí falešnej úsměv a uplácí tátu sušenkama a makovníkama (asi aby mu dala najevo, že ho má ráda, nebo aby ztloust a neutek(znova)). Postupem času na nás začala zas řvát a oprátka se nám zas utahuje. (Ne)Víte, ono se těžko vysvětluje lidem, že chcete po matuře do práce a někam, kde je koupelna a místo pro lampu a postel, do vlastního, pryč od matky, pryč z toxickýho prostředí, aniž byste jim říkali, jak to máte v tom místě, kteří ostatní za vás nazývají vaším domovem a vy domem.
-> Kde seš teď ? Na střední. A co potom? No, asi do práce. A to nechceš na vysokou? Eh, tohle je špatný postup. Jakmile jednou přičichneš k penězům, už se do školy nevrátíš.
(A jak jim mám kruci odpovědět jinak, než přiblblým pohledem (který by měl znamenat "Díky, za tvůj názor.") a myšlenkou (tvl, nevíš (nebo nevím, jestli víš), jaký to sakra doma mám, a jaký to mám v hlavě). V hlavě mám bordel. Antiutopistickej, traumatizovanej, poškozenej bordel. Což nás vede k tomu (nás, protože čtete tento text, i když kdykoliv můžete z vlaku vyskočit (otázka, co vás poškodí víc)), proč nechcu pokračovat po matuře na vejšku. Těžko se zvládnu učit a soustředit na obyč písemky. Měl bych se učit na maturu. Soustředit se teď ještě na přijímačky... tehe... (ne). Mám vybranou školu, to jo, film ve Zlíně, a ADI v Praze, ale na to potřebuju prachy a svobodu, a protože matka mi nedá ani jedno, tak budu muset jít hledat štěstí do zahraničí.
Držte mi packy, možná do tý doby nezhebnu.
od Xy. 08. 2021
Zakládám kapelu Azroth (původní název Anarcus). Postupně se scházíme a seznamujeme, jsme skoro všichni introverti a tak si na sebe zvykáme pomalu. O podzimních prázkách jsme měli mít zkoušku, ta se ale odkládá na neurčito, z důvodu nemoci dvou členů.
Máme bicí, kytaru, ↑ zpěv, bicí, kytaru, ↑ zpěv, chybí nám basa a asi ↓ zpěv.
↓
01. 02. 2021
Kdo jsem? Co jsem? Werthee. Kdo/co je Werthee? Werthee jsem já.
03. 02. 2021
Člověk si již nemůže být jist ani vteřinou.
(Strach)
21. 03. 2021
Today I tried to study a chapter from physics, I failed. My mum yelled at me and when I asked her a question, she called me stupid. I am failing stupid. Falling failing stupid. I've fallen once in my dream. Saw my body from above. 💖
Living hurts, dying hurts. Dying is just like living, but you're sure knowing the finish, the purpose of you. Hi creatures! I am here just to feed the worms! BRB maybe..
An afterlife tea with the mad and maggots. What a nice Tim Burton movie.
25. 03. 2021
Čím to, že sněženky jsou dnes smutnější a vzdálenější než minulý rok. Vidím je, jak ve slunečním svitu a bujaré konverzaci pokyvují hlavami, ale zdá se mi, že jim již nerozumím.
Norman, Covidior a Werthee měli společný cíl - chytit motýla. Byl potrhaný, s křídly jako od ohně. Ano, tak rudými, ale i proděravělými jiskrami. Byl nádherný, první letošní motýl. Zničený.
V rohu zahrady je sněženkové království, půda je zde úrodná, plná živin.
2020
↓
19. června 2020
Cítím k Vám odpor, a proto k Vám cítím obdiv, nebo k Vám cítím obdiv a proto k Vám cítím odpor?
3. července 2020
Všichni jsou mrtví, Dejve.
30. července 2020
Kočka nemá "spotřebujte do", ale má "minimální dobu trvanlivosti", ...opravdu minimální.
18. listopadu 2020
Je divné smát se v češtině po zhlédnutí videa v angličtině. Je divné smát se.
27. listopadu 2020
Je ticho, a když si myslíš, že je klid, tak je to tu znovu, vlastně to nikdy neodešlo, jediná změna nastala tehdy, kdy ten ženský hlas přestal říkat svou otřepanou nevinou frázi a začal dokola a bez konce šeptat "smrt".
05. 11. 2021
Jsem problémový člověk.
(tento text je necenzurovanej a obsahuje sprostý slova, jestli seš dítě, tak to radši nečti, ať nemáš problém u rodičů, nebo co já vim, stejně mě to všecko naučila škola a matka..)
- Nedívám se lidem do očí.
- Na zábavě si furt zacpávám aspoň jedno ucho (sníží se tím okolní bordel na "50 %").
- Zeslabuju televizi (věž, protože máme zvuk vyvedenej přes věž) na -52, nebo -42, -36 je moc a už to nedávám.
- "Nejlepší večery" jsou s plechovkou Celii, světlem na duhovej stroboskop a Toxicity asi tak 20x za sebou, kdy sedim na posteli, usrkávám z plechovky a mávám rukama jako nějakej dirigent a nechávám se pohltit okolním chaosem. Je to jinej chaos, než na zábavě (tuten je čistej, tamten je zrnitej a hrubej, zvuk šumí a je nečistej, nemůžu jen tak přijít k mixu a říct "Hej, zeslabte to, řve to, bolej mě uši a je to na mě moc.", a tak se většinou držím vzádu, a hledim na hvězdy a měsíc, hudba je tišší, chaos menší a hvězdy jsou super, možná u toho ještě srkám zelenou, protože má nádhernou barvu a chutná jako moje anti (- anti co? -depresiva, -"záchvativa", -"jetohonaměmocitiva", -"teďjsmevprdeliacobudedálitiva?), prostě TicTac (přesměruju mozkovu pozornost z "kurva" na "hele máta + snesitelný kurva").
- Serou mě vysoký zvuky (televize, scéna v Červenym trpaslíkovi a (asi) netopýři za vlahých letních večerů, ti mě fakt serou (asi to jsou netopýři)).
- Když je "ticho" (ono ticho nikdy nejni, protože furt je co slyšet, ať už okolní zvuky, nebo šum v headce), tak někdy slyšim hlas (no, von se spíš můj mozek v tom šumu "snaží" zachytit něco, co by dávalo smysl, jako když dáte umělý inteligenci obrázek a zeptáte se, co vidí. A tak se tam snaží něco vidět, u mě teda v tomto případě slyšet. Je to furt ten stejnej "zvuk", jako děcko jsem slyšela "běž se vysmrkat", teďka už sem tam i něco jinčího, ale nečistýho, takže nevim. Každopádně neslyším, ať vyvraždím celou rodinu i s 99,9 % bakteriemi, takže asi ok.
- Ještě nevím, co to spouští, ale: tehe.. čas od času mívám "záchvaty fantazie" (zastaralý jmého z dob, kdy jsem byla dítě). Hledím na něco/+slyším něco, mozek přepne do jinýho módu, nehorázně se vyděsí a půl hoďky jsem v prdeli. Mozek podobně, jako je to s tim šumem, detekuje pohyb a nepřítele i v pokrčenym tričku nebo trafu od meteostanice a tak sedíte, zavřený oči, možná i dlaněma zatlačený uši, kolejbáte s sebou {je toťka sebou nebo s sebou, já furt nevim} a čekáte, a to přejde. Je to velká zábava (myšleno opačně).
Spouštěče se zdají být jednorázové, společný znak: jsou divný a připomínaj mrtvoly (mý umělý lebky, ta divná rýha a šroub na futru v koupelně, co vypadá jako hlava exlý ryby, dvě bodovky v rohu to samý akorát zvrchu, rozjeblej komár na stěně, co ona jako skvrna vypadá jako kus xichtu s okem (a už mi začíná bejt blbě jak to píšu). Jsou určitý slova, který v tom stavu nesmím (není radno) používat, když s někým (se sebou nebo s tatou) kecám, dalo by se jim říkat druhořadé spouštěče, nebo druho-něco- spouštěče. Uncanny valley?
Třeba si tak pouštím svůj oblíbenej hearing test na YouTubu a hledim u něho na svý lebky, nebo se na Instáči čumíte na kostišky a mozek mi předhodí "!" (stop it, jinak budeš mít "záchvat" (dalo-li by se tomu tak říkat)) a ještě chvilku se na ně hledíte a jste v číči.
Připadám si trochu jako Danny (z Osvícení, který mám rozečtený od srpna.. a jsem v půlce.. a je listopad..), kterej celej zděšenej v Overlooku pozoroval 'jen' hadici. Jsou jako obrázky v knížce. Nemyslím si, že by ti mohly ublížit.
Každopádně je celkem snadný se do toho dostat. Hlavně, když si svý bohy pyšně pověsíte na zdi a nalepíte si na nábytek a zdi a vlastně všude nalepovací oči (v podstatě si nechtěně vytvoříte nepřátelský prostředí, ale ty oči jsou boží). Ale momentálně mě děsí i lampa, se kterou sdílím stůl, takže oči neoči, těším se, až to dočtu.
Připadá mi, že v tu chvíli mozek přepne do logiky, kterou používá v mejch snech, ale spíš v nočních můrách( kdy se z koťat stávaj kolíčky, z přátel mravenci) dějou se věci, který se vymykaj normálu a Emílek si jen tak pochoduje po baráku (Emílek a Emilka jsou fakeový lebky). - V mejch normálních snech se mě jen lidi snažej zabít, nebo po mě jednoduše jdou kvůli něčemu protiřežimnímu, kdy mnohdá i pro mé činy budoucí (nope, I haven't seen minority report, yet, but I want to) a jednou za čas se mne snaží zabít dětský hřiště. Pamatujete si, jak nám rodiče zakazovali (mno matka) dívat se na krváky, že budem mít noční můry? Moje noční můry se týkaj sur - reálu, a krváky to zrovna nejsou.
- Nosím stejný tričko/ponožky tři dny až týden, o kalhotech ani nemluvě. Mám celkem dost hadrů, ale nosím z toho tak 3 trička, 3 ponožky, 1 kalhoty a 2 kalhotky. Trička musej mít krátkej rukáv a na nich mikina Judas Priest/kožená bunda. Jednou jsem na sebe hodil černý s dlouhým rukávem a na to bílý s motivem (co jsem dřív nosil) a musel jsem z nich okamžitě pryč (nevím, jak to vysvětlit, ale bylo mi to hooooooooooooodně nepříjemný a dělalo se mi hodně blbě, jakože fakt nepříjemný). Nosím jenom černou. A téměř vždycky musim mít zakrytý záda a ruce mikinou. Nesnesu silonky.
- Bez určitejch náramků a náhrdelníků nevykročím z domu, po čase se mění to, o který věci jde, ale v tu chvilu je nosim furt. Teď to jsou třeba moje (LGBT a trans/enby/demiboy/ace/omniromantic) náramky na pravý ruce, náramek s cvočkama (a možná hodinky) na levý ruce, a na krku ocelovej obrácenej kříž, žiletka heavy metal a přívěšek s pavoukem (ano, navzdory mé arachnofobii). Jednou jsem zkusil přehodit L/P, nope.
- Fotím mrtvolky = mrtvý zviřátka/věci spojený se smrtí
- Sbírám Natoons postavičky z Kinder Surprise (a hlavně kvůli mývalovi, kterej tam má bejt), plechovky a knihy, který si chcu přešíst a psací potřeby.
- Bavilo mě: korálky, vyšívání, náramky z bavlnek, origami (meče a hvězdice (ano, Želvy Ninja), knihy, háčkování, vyšívání, tvorba webovejch stránek, náramky z korálků, origami (který skončilo u papírový aloe, AK-47 a ještě nějaký zbraně), make-up (kterej mám, ale nenosím, protože si stejně šahám na xicht a je vopruz se malovat), pokojový kytky. [týden až měsíc (až na ty Želvy Ninja, ty mě drzěly celkem dlouho]
- Často hledim "jen tak do blba" a přemýšlím a představuju si věci, jako sny, ale ve dne. To bude asi to denní snění, před kterým učitelka varovala mý rodiče, když jsem byla v primě.
- Mimoděk si zapamatovávám písničky/hlášky z Instagram Reels, a potom si na ně vzpomenu a zkouším si je říct/zopakovat - jen tak, pro radost, přijde mi to vtipný/zábavný/baví mě to.
"Hey Pooh, how are you?"
"They took my fucking eyes!" - Když slyším mňoukat kočku, začnu ji opakovat a někdy si to uvědomim až po trětim mňouknutí. 😅
- Poslouchám hodinu tu samou písničku na repeat a dohromady mám v aktuálním výběru tak 20.
- Téměř cokoliv, co dělá nějakej zvuk pro mně může zabavit na půl hodiny. (např. zrezlý vrzající kolo; sponka do vlasů s korunou, která dělá bzzhumm; flaška Jupíka; skleničky na víno; talíře; vlasec, který drží obraz; pravítko; nohy od dopravních značek (velice fascinující)).
- Přicházím s novýma slovama/jejich tvarama, protože mě zrovna nenapadá to správný/ten správnej tvar.
- Některý slova pro některý výrazy mi nedávaj smysl. (doplním, až mě napadne příklad)
- Nerozumím lidem - nesnáším prázdný fráze a "prázdný slova". Pokud se mnou chcou lidi mluvit a chcou, abych z toho něco pobral, tak musej mluvit přesně. (např. "Podej mi to." (a ukáže na oblast, kde je 10 věcí) - asi nechce podat všechno, ale co teda chce?!!, "Hele, to je ten!" - Ten kdo?!)
- V dospělosti se čumim na Déčko na seroš Sláva králi Jelimánovi a z posledních zbytků prachu jsem si koupil plyšáka lemura (a pak že si nemůžeš přátele koupit).